Diagnóza - nálepka nezkrotnému životu

Diagnóza je pojmenováním určitého druhu zkušenosti těla a duše. Ještě než zakonzervujeme svou vitální sílu do neměnného názvu, položme si pár otázek. Zkusme si nechat prostor mezi svým nepříjemným stavem a diagnózou pro vnitřní bádání. I vteřina před ztotožněním se s nemocí nám dává šanci proniknout mezi rozmanitými možnostmi dalšího odvíjení se našeho životního příběhu. 

Vyřknutím diagnózy se nám může v určitém slova smyslu i ulevit, neboť už víme co nám je, trochu se uklidníme, víme, s čím máme tu čest. A u toho bychom měli zůstat. Přijmout diagnózu jako určitý druh informace. Nic víc. Protože pokud se ztotožníme s názvem diagnózy, v tom momentě se stává součástí naší osobnosti jako neměnná skutečnost. A místo uchopení situace marníme čas doufáním o budoucím zlepšení.

Životu je jedno jak pojmenujeme nezpracované dojmy a pocity. Jede dál.

Víme, že než se něco projeví, chvíli to skrytě vzniká. Je to vnitřní proces, který se nějaký čas rozvíjí na jehož konci může stát odborný lékařský výrok. Škatulka. Když se však otočím uvidím, že diagnóza je vlastně souhrn mých specifických pocitů, reakcí a odporů na tok života, zkondenzovaných do bolesti. Tedy, že na začátku nestojí osud, ani trestající entita, ale můj osobní pocit a nekonečně mnoho možností, jak reagovat.

Jdeme do bodu, kdy diagnóza byla ještě pouhým potenciálem spícím v negativním pocitu.

Pokud připustím, že na začátku stojí moje negace na podnět, která vytváří reakce, v tom okamžiku, si beru zpět svou životní sílu, svou moc, kterou použiji na ne-moc. Neboť reakce mohu měnit a na svých negacích nemusím lpět. Pozornost mohu začít upínat k proudu života, k vibraci svého srdce, které mě vyvede zpět na cestu. Už se nemusím cyklit v ,,záseku,, na svém vlastním lpění a stále dávat pozornost své stagnující energii zhmotnělé do symptomu.

Otevíráme se bolesti. Nebojujeme s ní, ani nesoutěžíme s bolestí ve jménu pozitivního fanatismu.

Rozvolňujeme sebe - rozvolňujeme diagnózu. Dovolujeme si proběhnout léčivý proces. Pouštíme se skrze vlastní bolest v sobě, objevujeme tvrdé postoje a osobní názory pod kterými se skrývají nepříjemné zkušenosti doprovázející silné emoce a pocity. Můžeme tam zahlédnout i naše lpění a neochotu tuto zkušenost pustit a proces tím dokončit. A tak se může stát, že zůstává otištěna do našich buněk a je pozorovatelná na fyzické úrovni jako symptom, dokud našim traumatickým prožitkům nedáme svobodu. A přitom pokud dovolíme, vír existence a proud života rozmetá jakoukoli hříčku osobních iluzí a idealismů a ránu zase zacelí.

Můžeme zvolit úhel pohledu a směr, kde to ještě proudí a tudy se vydat.

Pokud se něco tváří jako neměnné, může to být jen klam jednoho pohledu na mnohovrstevnatou skutečnost, neboť vše kmitá a je v pohybu. I nálepka se dá odlepit a my můžeme pohlédnout na realitu pod nálepkou, jako na kmitající živoucí vír, který chce být viděn, chce být živý, pravdivý, přijatý, pochopený a uvědoměný.

www.lycana.com